Potřebujete rychlou knížku na odreagování u bazénu nebo u moře? Navždy buď mou vévodkyní od Amalie Howard je přesně tím pravým ořechovým! Mezi čtením detektivek vždy potřebuji oddech a tak stále a stále hledám něco nového, klidně otřepaného, ale aby mne to zaujalo. Po přečtení anotace Navždy buď mou vévodkyní jsem měla jasno - příběh skoro jako od Cartland.
Howard pro děj své knihy zvolila dobu rozmachu želenic v Anglii. Dobu, ve které manželky byly jen chodící inkubátory a bylo skandální, že by třeba pracovaly, malovaly či se angažovaly jinak než jako ozdoby svých ctěných manželů. Příběh vévody z Montcroixu a Genevieve Valeryové ukazuje poměry vládnoucí kolem divadla a baletek. Pokud mecenáš chtěl, musela mu být žena po vůli jako milenka. A když odmítla? Ztratila roli a možnost obživy. Právě to se stalo naší Nevy (Genevieve). A to na tom byla lépe než její sestra, kterou odmítnutý dokonce zranil a ona již nemůže tančit jako profesionálka. Když se před Nevy vytasí vévoda Blackstone (z Montcroixu) s nabídkou, že bude jeho společnice, lze za ty peníze jen těžko odmítnout - vždyť za ty peníze si sestra může otevřít taneční školu! Že při tom možná přijde o srdce, to je věc jiná…
Jednohubka na dlouhý večer Navždy buď mojí vévodkyní se povedla. Vady na kráse spatřuji v moderním pojetí vnímání sexuality a obecně rovnoprávnosti žen - diametrálně rozdílné než u románů z podobné doby. Ale že by mi to vadilo natolik, abych knihu odložila? To ne. Navíc co já vím, všichni tehdy nebyli stejní. Trošku mne překvapil slovník mladé dívky, která se vyjadřovala na více než 21 let. Také že se jim po smrti rodičů nic nestalo, nikdo jim neublížil - zajímavé. Avšak příběh nestál na těchto drobnostech. Stál na dvou tvrdohlavých lidech, jakými bezesporu baletka a vévoda byli. Chemii se však Howard povedlo zachytit na výbornou. Rovněž postavy doplňující prostředí nebyly bezduché figurky. Šlo o okouzlující charaktery, ke kterým by se hodily i samotné příběhy, jako tomu bylo Bridgertonů.
Všehovšudy se kniha Navždy buď mojí vévodky povedla a držím pěsti autorce Amelii Howard, aby se do psaní opravdu pustila. Nejenže hezky vyobrazila, jak to měly, a někdy stále mají, baletky těžké. Vévodovi dokonce věnovala do vínku lehkou psychickou poruchu, díky které nefungoval jako běžně reagující člověk - pak vznikaly zajímavé scény v mysli Neve. Vše dosáhlo vrcholu, klasické krizi, kterou skončila dohoda. Pojetí happyendu však opět bylo velkolepé jako celý vztah našich hrdinů. Jsem ráda, že jsem si podobné knihy mohla odpočinout.
Žádné komentáře:
Okomentovat