Název: Ohnivé znamení
Autor: Juraj Červenák
Série: Kapitán Stein a notár Barbarič
Na Červenáka musí mít člověk chuť. Protože když se do čtení nutí, knihu po pár stránkách odloží. Začátek je totiž lehce kostrbatý a kdo neví, kdo je Stein, Jaroš či Barbarič, bude trošku tápat. Jakmile ale člověk chytne slinu, horko těžko bude knihu odkládat!
Již ve třetí knize máme tu čest setkat se s kapitánem Steinem, který už nemůže pobíjet Turky, neb jej zlobí koleno. S kaprálem Jarošem, jehož historii si od prvního dílu nepamatuji, ale věřte, že jakmile na něj přijde řada, zamilujete si jej! Vlastně bych mohla říci, že to je takový forenzní technik a patalog v dobách Uher. Trojici uzavírá písař Barbarič, milovník žen, drbů či historie a diplomat v mluvě. Nenosí zbraně, jen proutek (tapír). Tato podivná trojice vyšetřuje na povolení arcivévody Matyáše obzvláště kruté případy. První případ, který dal kluky dohromady, se odevhrával v Schemnitzu, druhý případ spiknutí v Praze a ten třetí, o kterém bude dneska řeč v Bratislavě, tedy přesněji Prešpurku.
Opět je povídání zasazeno do rudolfínské doby, rok 1599. Tedy se zbraně nabijí pomocí sypání střelného prachu z prachovnic, společnost se velice výrazně dělí na ty urozené a spodinu, pivo a víno teče proudem a všude se jezdí koňno či v kočáře. Kolem cest sídlí loupežníci, muži jsou na bitevním poli s pobíjí Turky, statky a honosné domy mají služebnictva tolik, kolik známe z pohádek. Není tedy žádný div, že kolem cest loupí loupežníci a za zločiny se trestá velice, velice přísně - od lámaní na kole, přes sekání končetin a upalování k šibenici.
Červenák se věnuje nejen lidem, aby byli správně oblečení, nosili vhodné zbraně a bydleli v domem, které patří k době. Zajímavě ukazuje třeba pozůstatky římské civilizace. S těmi se setkáme hned v úvodu, když Barbarič potká psa s rukou v tlamě. Pokud Červenáka neznáte, tak mi věřte, že stupeň brutálních nechutností v Ohnivém znamení dalece předčí Nesba či Cartera.Tenhle Slovák opravdu umí vylíčit i smrad tak, že se vám při čtení zvedne žaludek. A to jste teprve na prvních 50 stránkách! Tedy milovníci opravdových hrůz si knihy zamilují možná ještě více než já.
Ohnivé znamení, stejně jako třeba Mrtvý na Pekelném vrchu, jsou lehce duchařské. Zajímavě tajuplně je pojato právě ono ohnivé znamení, které propojuje mrtvoly napříč celou knihou. Co si ale budeme povídat, pokud křesťané bojují proti pohanskému Turkovi, lidé dávají těmto jevům či mystice a její symbolice velikou váhu. Každopádně k nálezu první mrtvoly se mi hned přiřadil první detail, který mi vadil. Trio vyšetřovatelů je pečlivé (Stein je voják a kaprál vlastně taky), nikdo ale nešel zkontrolovat prvek, který bych já osobně chtěla vidět na vlastní oči. Rovněž jsem si říkala, zda je záměrně kapitán “slepý” k některým okolnostem (a co teprve Barbarič!) nebo jsem jen tak podezřívavá. Nevím, zda šlo o záměr, ale právě těmito drobnostmi mne autor držel ve střehu. Rozhodně tedy do chvíle, kdy všem došlo, kdo a proč vraždí mladé panny. Pak mi musíte prominout lehkou nepozornost, protože tempo díla nabralo takové napětí, co všechno z něho vyleze, že jsem hltala text a chtěla vědět víc. Takže nějaké drobné nesrovnalosti propluly kolem mne. Každopádně ať šlo o záměr či nepozornost autora, vytěžil z toho maximum a i ony drobné nejasnosti z průběhu knihy ke konci příběhu vyjasnil.
Knihy Červenáka nejde jinak než milovat. Kde jinde se setkáte jen tak mezi řečí s tím, že chmaták byl několikrát bičován, dokonce ruku mu usekli, a když se naučil krást druhou, šibenice jej nemine… Kde jinde se vám snad i lehce pozastaví srdce nad hrůzou páchanou na nevěstkách a kapitán to zabije natolik luxusní hláškou, že vyprsknete smíchy? Opravdu se trojice mrzutého a ironického kapitána, kaprála, holky pro všechno, a sukničkáře Barbariče povedla. Když nejde o boj či násilí a mučení (dennodenní praktiky vyšetřování - a to si zamilujete rovněž), Matěj Barbarič klade nesmírně přesné inteligentní otázky, umí si to slovně rozdat i s místokrálem, který je jednoduše řečeno debil s mocí. Snaží se vidět souvislosti, je odborníkem na historii a zákony - což prostě také umí vykouzlit úsměv, když se s někým špičkuje či něčeho chce dosáhnout.
Abych ale jen nebásnila o vyšetřovatelích. Dovolím si chvíli básnit o celkové zápletce. Byla rozsáhlá a v rovětvených koncích a množstvích možností se jevila nepřehledně. Jakmile došlo ke zvratu, kdy zaznělo jméno, člověk si hned řekl, jak to měl tušit. Jak to je předvídatelné. Ale že to někdo tak hezky zakomponuje do jiného díla svým způsobem se přiživí na legendě - to mi přijde kouzelné. Rovněž je dneska každý druhý čtenář zvyklý na jakési tři základní konce thrillerů plných krve - twistplot, který miluje Nesbo, zavraždění vraha a vydoutnání policistů či osobní problémy policistů a konec happy jak dva grepy. Červenák na to jde ale jinak! Nechá dílo vyvrcholit, odhalí čekané i nečekané souvislosti a pak ještě dovolí jeden č dva menší zvraty, které ale nijak neovlivní ani nepřesáhnout wow efektem vrchol vyšetřování. Jen tím dovysvětlí vše, co by se případně čtenáři nepozdávalo či neměl dostatečně ujasněné.
Asi to vypadá, že patřím ke skalním fanynkám Juraje Červenáka. Možná asi i patřím. Mám jeho knihy ráda, jsou dobové bez viditelných chyb, jsou plné násilí a sexu a nechutností. A hlavně jsou protkány dobrosrdečným humorem s inteligentním základem.
Článek byl původně psán pro knižní magazín Knižní díra
Název: Ohnivé znamení
Autor: Juraj Červenák
Série: Kapitán Stein a notár Barbarič
Žádné komentáře:
Okomentovat