Název: Selfies
Autor: Jussi Adler-Olsen
Série: Oddělení Q
Jussi Adler-Olsen je úžasný člověk s fantazií génia, který se asi opil a vsadil, že napíše blbou knihu. Jinak si Slefies neumím vysvětlit. Pokud tedy autora neznáte, určitě sedmým případem oddělení Q nezačinejte!
Hlavní postavy jsou v příběhu pořádně tři - Carl, Asad a Gordon. Pokud jste nečetli žádný předchozí díl, autor vám vůbec nepomůže se zorientovat v jejich minulosti, v jejich povahách, v ničem. Samozřejmě letmé náznaky v knize jsou. Nejsou ale natolik nosné pro příběh, že víceméně nedochází vůbec k žádnému vývoji žádného z nich. Někdy si až připadáte nepatřičně, že byste o nich něco rádi věděli, nebo znalil jejich pohled na věc. Nejvíce se vyvine poslední článek týmu - Rose. A to jen proto, že je jí věnována řetina knihy.
A právě tím narážím na problém knihy - několik linií, které se možná protnou a dílo jako celek bude grandiózní. Eeee, nebude. Fakt ne, tady se Jussi hodně sekl. Přeskakování z příběhů je rušivé. V mnoha knihách stupňuje změna úhlu pohledu napětí. V Selfies si nejste jistí, kdo je kočka, kdo je myš, co tam sakra zase dělá psychicky zdeptaná Rose a proč najednou řešíte homo-vztahy a penzista objímá nějakého chlapa na vozíku, co bydlí s Carlem (jasně, pokud znáte pozadí, nepřijdou vám některé věci divné a rušivé). Samotná drobounká zmínka o selfie jako módě doby, kterou v knize najdete celkem vtipně použitou, která vyřešila celý případ, je slabá. Na autora tohoto kalibru snad až ubohá.
Jussi Adler-Olsen umí psát a píše skvěle. A to je jeho kámen úrazu právě v Selfies. Kdyby knihu rozdělil do dvou, myslím si, že by čtenáře uspokojil více. Jednotlivé pasáže totiž mají nápad (ok, ten s Rose je dost slabota). Sociálně slabé dívky, které jsou na ránu pěstí do obličeje, referentka s rakovinou prsu - jejich myšlenkové pochody, pohled na věc, pocity - obzvláště u referentky jsou absolutně úžasné. Samotný nápad provedení trestných činů “sociálně slabé” linii knihy totiž napadne celkem dost lidí (nenechejte mne v tom samotnou, že vás to taky někdy napadlo, že by takto šli vraždit lidi????). Trochu mne mrzí, že právě tomuto se nevěnuje primárně oddělení Q, protože by mne zajímal postup policie alespoň v nástinu. Právě případ vraždění mne zajímal nejvíce, protože se nejvíce dotýkal obyčejného člověka a jeho myšlenek.
Případ Rose, který zabírá notnou dávku knihy, ruší ze všeho nejvíce. Protože není popsán úplně zajímavě, řeší jej okrajově a i když se skrz něj snaží hrát na citovou strunu všech hlavních postav i čtenáře, je vám upřímně jedno. To platí i o vraždě staré báby, kdy její objasnění není nic světoborného, ale zase aspoň trošku překvapí. Potyčky na policejní stanici jsou už úplně mimo mísu a vůbec netuším, jaký v knize mají přínos, proč tam jsou? Stejně tak proč se tam motá televize? Tohle musel psát autor opilý, jinak to opravdu nechápu. Díky roztříštěnosti témat k řešení se do žádného případu neponořil ani autor ani vyšetřovatelé.
U Selfies mne opravdu mrzí, že má tolik skvělých momentů, které ve výsledku vyšumí, protože je každou chvilku přebíjí jiné informace. Dokonce se ani tolik nenasmějete jako u jiných dílů. Možná v knize každý čtenář najde svou linii, která ho zaujme. Ale po dočtení mám obavu, že ve vás zůstane pocit, že jste ani nic nečetli.
Článek byl původně psán pro knižní magazín Knižní díra
Název: Selfies
Autor: Jussi Adler-Olsen
Série: Oddělení Q
Žádné komentáře:
Okomentovat