Název: Zmizela v mlze
Autor: Michaela Klevisová
Série: Bergman
Česká severská krimi, která míchá Čechy, Nory, Finy, Francouze a občas se najde i hezký popisek krajinky. Dílo z pera Michaely Klevisové není špatné, ale že by se vám vrylo do paměti či toužili číst nějaké její další dílo, to asi úplně ne. Možná se pak mrknete na Googlu na obrázky fjordů, sněhu a sobů. A lososů.
Český detektiv Josef Bergman jede rybařit do Norska, odpočinout si od práce, utřídit si myšlenky, jak to má s přestavbou domu a nadcházejícím spolubydlením s jeho přítelkyní, najít smysl života. Místo toho se přichomýtne k nálezu mrtvoly a po večerech mu diskuze u vína s lidmi ve vesnici nedá a začne vyšetřovat. No a tehdy se celá kniha začne řítit k jakési své záhubě. Myslíte si, že norská policie je fakt tak neschopná? Že Francouzi umí mluvit zpěvnatou angličtinou? Že šedesátiletá žena jezdí sama po Evropě s karavanem? Že nějakej českej jouda vydávající se za policajta svým českým průkazem někoho jen tak přiměje dávat mu informace? Co jediné bylo uvěřitelné, tak snad to, že všichni mluvili anglicky - především tedy každý Nor, i ten, co bydlel kus života v azylovém domě. V Norsku jsem nějakou dobu byla a tak vím, že i malé děti jsou na tom s angličtinou mnohem lépe než mnoho Čechů se slovenštinou.
Co se týká samotného vyšetřování vraždy. Nebylo nezajímavé, mělo relativně logickou posloupnost a daly se hezky sledovat vodítka, která se válela všude kolem. Bergman nic netajil, to spíše všichni kolem něj. Kroky, které podnikal, vycházely ze situace, ve které byl. A to dokonce i na úplném konci - i když jsem na chvíli nechápala, proč šel, kam šel, ne jinam. Přístup norského vyšetřovatele byl lidský a příjemně zahraný do autu. Ale povahám lidí nešlo moc dobře věřit. Autorka se dle mého moc snažila udělat více tajemství, než bylo třeba. To, že z těch cca 300 stránek vykřesala kvalitní zápletku a vyřešila i nejeden problém navíc, to byla příjemná třešnička na dortu.
Tak, jak byly postavy umělé, tak se Klevisové podařilo popisovat norskou přírodu, výskyt sobů, zmínky o polární noci byly zajímavé i z turistického a psychologického pohledu. No, abych se ještě vrátila k postavám… Bergmanovi se sympatie získávaly u čtenáře snadno, zbytek to měl maličko horší. A to právě kvůli zbytečnému tajnůstkaření. Opravdu mne více zaujalo i “hloupé” zápasení s lososem ve studené vodě než to, že grafoman týrá ženy. Opět ale i v tomto se našly světlé okamžiky,kvalitní a hodně chytré útržky, které děj pomohly posunout zase dál.
Pokud bych knihu měla někomu doporučit,... Není v ní napětí, chybí více vyhraněné emoce, přestože se o ně autorka snažila. Kniha má dost pomalé tempo, autorka skrze své postavy promlouvá rozvláčně a zdlouhavě. Na to, že Norové nejsou výřeční, je v knize povídání až až. Zápletka se různě vyvíjí a prolíná a postavy, ke kterým si člověk hledá těžko cestu, se mění podle směru větru. Jde o odpočinkovou literaturu s vraždou, u které nebudete mít pocit, že vám umírají mozkové buňky. A budete obohaceni krásami divokého severského prostředí. Neslibuji ultra zážitek, ale nebudete ani litovat času s knihou stráveného.
Žádné komentáře:
Okomentovat