Název: Panenka
Autor: Mo Hayder
Série: Jack Caffery
Anotace knihy Panenka slibuje psychologický thriller, kterým autorka Mo Hayder překonává sebe samu. Dále se třeba na Databázi knih dočtete, že psychiatrickou léčebnu s vysokým stupněm ostrahy paralyzuje strach, který se posléze začne šířit i kolem kliniky. A že zoufalý vedoucí zaměstnanec Joe kontaktuje na pokraji svých psychických sil detektiva Jacka Cafferyho. Fanoušci či milovníci knih této autorky téměř do jednoho tvrdí, jaká pecka kniha je. A já sice nebudu tvrdit opak, ale rovněž ji nebudu chválit do nebes, jaký skvělý detektivní příběh v 6.dílu série autorka rozehrává.
Komu se nechce číst - jde o průměrnou detektivku, kde je od všeho trochu a vlastně nikde nic. Prvních zhruba 200 stran se bude kousat nudou a uvažovat, zda jde opravdu o kliniku s nebezpečnými lidmi nebo to je jen v anotaci, aby se kniha prodávala. Možná úvodní scéna s duchem za dveřmi má nastínit, že půjde o psycho, ale spíše se nad tím pozastavíte ve smyslu, co za duchařinu tohle bude. To jsem možná přehnala, ale pokud je člověk na klinice plné bláznů, kteří mají být i nebezpeční, měl by tomu autor přidat patřičný důraz. Jendak chybí pozadí klientů zařízení (pro mne šlo o partu poblázněných lidí), dále personál nepůsobí vůbec věrohodně a jak třešničkou na dortu jsou technické problémy - což vůbec, ale vůbec neodpovídá tomu, že by mělo jít o vysoce zabezpečené doupě plné zlosynů, kteří by se neměli vrátit mezi lidi. Za mne osobně působí pozadí léčebny spíše jako umělé prostředí, petriho miska, pro autorčina pachatele a jeho skutky.
V příběhu se vyskytuje několik postav, které mají buď význam pro aktuální zločiny nebo pro minulost. Aktuální zločin představuje vedení léčebny v podání čtyřicátníka Joa, jehož vystupování dost často nekoresponduje s věkem. Z textu necítím jeho status, pod kterým jej prezentuje autorka. Ředitelka nemocnice Melanie je relativně záhadná a její jednání je jako na horské dráze. Má vám něco prozradit, nemá vám něco prozradit, a zase znovu. Posledním článkem zastupujícím aktuální dění na klinice je Issak. Blázen, kterého propustí. A chudák odnesl autorčinu nevyrovnanost, protože sám neví, která kdy bije. A dokonce tak moc, že jeho výstupy v knize mají smysl (dokonce originální nápad!) ale autorka ho nezáživně pokaždé zabije. Jakékoliv napětí, které by mohl dvojnásobný vrah způsobit, vyjde vniveč, protože se Mo moc věnuje Joeovi (nebo se snaží působit záhadnější než hrad v Karpatech). Joe je v knize dokonce tak často, že zastiňuje i detektiva Jacka, který “pojmenoval” celou sérii. Ale abych nebyla jen zlá, Joe je jediná postava, která má hlavu a patu a psychologicky se vyvíjí. Oproti tomu Jack je nějaký detektiv s podobenkou mrtvé holky v kanceláři a sakra podivným pozadím s jiným poldou - ženou - Blechou. Pokud sérii neznáte, budou pro vás pasáže s Blechou tak trochu očistcem, protože než se vyklube něco rozumného z tuny na minulost napojených věcí, chvilku času to zabere. Samotný Jack se případu, se kterým se mu Joe svěřil, extra neúčastní. Jen skrz něj čtenář získává poslední dílky skládačky, aby knihu prohodil oknem až po tom, co jej na konci definitivně zklame.
Jak jsem již zmínila, kniha má od všeho trošku a přitom nemá pořádně vlastně nic. Autorka nadnáší skvělá témata, na kterých bych mohla vyřádit - Maud (duch), Issak a jeho život, vyšetřování z pohledu Joa na klinice, vyšetřování minulosti pomocí Jacka. Každá zmíněná oblast má obrovský potenciál zaujmout čtenáře, přednést mu opravdu silný příběh s víceméně jakýmkoliv koncem. Autorka místo toho nakombinuje všechno, přidá tam ještě dvě další silná témata a celé to protne vyšetřování Jacka a Blechy. Výsledkem je sice relativně čtivě napsaný příběh s detektivní zápletkou (od té půlky knihy), ale všeho všudy vlastně Mo nic nenapsala a ponechala extrémně obrovský prostor pro představivost čtenáře. Aby uspokojila i lidi, jako jsem já, kteří mají rádi pořádek, vysvětlený postup, rozkrytí karet či alespoň řádně zpracované výsledné halo (protože ten nápad autorka v knize má, jen ho zapomněla zpracovat kvalitně), dodala pár hmatatelných “důkazů” a happy end pro jednu postavu. Přitom její členění kapitol s příhodnými názvy gradovalo napětí, pohrávala si s myslí čtenáře a skrze tří linií příběhu jej dokázala naštvat. Přidala třešinku na dort, kterou si nikdo nedal, protože Joe a Melanie nebo Issak na ni neměli chuť, Jack tam nebyl, Blecha tam asi byla, ale byla tak šedá, že ji šlo sotva vidět… Mo se tak moc věnovala rozehrání příběhu a nastínění postav, že zapomněla na podstatu psychothrilleru a ta zajímavá část knihy by vydala na povídku.
Žádné komentáře:
Okomentovat