Určitě jste viděli někde na sociálních sítích nebo v knihkupectví takovou divnou knihu - jakási fialovo oranžová mazanice s černým názvem a růžovým autorem, vše orientované rovnoběžně se hřbetem knihy. Sama jsem si dlouho nemohla název knihy zapamatovat, pořád jsem to pletla. Přitom je to jednoduché - SRPNY. Nakonec mne zaujal český autor Jakub Stanjura a pustila jsem do čtení.
Autor je opavský rodák a dílo Srpny je jeho debutem. Upřímně se bojím, co přijde dál. A to nemyslím vůbec špatně! Kniha je totiž natolik silná, že v depresi zůstanete ještě pár hodin či i několik dní po jejím přečtení. Přitom anotace na to člověka vyloženě připraví, když začíná tím, že v rodině hlavní hrdinky nepanuje láska ale úzkost, že minulosti se utéct nedá. A jedním dechem nás seznamuje s gaslightingem (manipulace, oběť zpochybňuje vlastní paměť i celkové vnímání světa kolem - Wikipedia). Čtení i přesto doporučuji.
V příběhu se potkáváme s dívkou Monikou, která je součástí čtyřčlenné rodiny. Má ještě sestru, se kterou sdílí společný pokoj. Jenže v jejich rodině není všechno v pořádku. A jak se prokousáváme textem, hrdinka nám pomáhá atmosféru v rodině pochopit svými zápisy do deníku nebo jakési formy rozpracované knihy. Pokračuje dál i poté, co rizikový prvek zmizí. A po nějaké době se od papíru odtrhneme úplně a zůstaneme žít jen v Moničině hlavě. Z první ruky tak máme, co vidí, co prožívá a jak to vnímá. A taky to, co jí na to říká její okolí - především její partner Štěpán.
Jelikož mám sama veliké problémy s pamětí a neustále mi jako malé říkali, že si moc vymýšlím, mám bujnou fantazii, v porodnici mi nevěřili, že mám bolesti, četla jsem chvílemi se zatajeným dechem a doufala. Snad jsem se i modlila. K čemu? Sama nevím. Snad aby Monice konečně někdo věřil? Rozčilovalo mne, že je tak slabá a neudělá něco radikálního. Rozčilovalo mne to o to víc, že měla lepší a horší dny. Že nevyužila žádné z možností, které naše doba nabízí. Ale co bych dělala v její situaci já? Nechovala bych se náhodou nachlup stejně?
Stanjura otevírá velké téma manipulace, kterou zobrazuje v té snad nejčistší podobě. Možná to jednou vyhnal do extrému, ale odpouštím mu to. Protože nikdo neví, co vlastně extrém je. Nejhorší na celém flow knihy je fakt, že nejde o nic nového. To, co v knize zažívá Monika, zažívá hodně žen i mužů nejen v České republice, ale na celém světě. Nikdy nevím, co je za zavřenými dveřmi té či oné rodiny či dvojice. A když si tohle uvědomíme, je nám špatně. Minimálně mně bylo.
Žádné komentáře:
Okomentovat