Když jsem na knihu narazila a ujistila se, že v ní OPRAVDU draci jsou, neváhala jsem ani na chvíli a knihu Terezy Kadečkové objednala. Spolu s navazujícím dílem O dracích a sedmi. Jako první jsem se vrhla na “jedničku”. Obě drobounké knihy na sebe navazují, ale jen lehoulince. Nevadí tedy neznalost. Ale když to jde, čtu, jak autor píše - postupně.
Draci vyhynuli. Proč tedy kněz Rodrick, stoupenec Řádu, sedí u lékárnice v kuchyni a chce si odvézt jejího manžela? Co tím vším sleduje? A jak to, že draka vůbec našel? A proč ho hned nezabil? To přece Řád a kněží s nebezpečnými bestiemi dělají… Mnoho otázek, které vyplují na počátku čtení na povrch, je postupně, cestou do hlavního města, zodpovídáno. Na některé otázky si však čtenář musí najít odpovědi sám. V sobě. Na základě své fantazie. Nebo si přečíst následující knihu. To ale v tuto chvíli nemám tušení, zda pomůže.
Roderick našel draka a chce jej odvézt do města a registrovat. Cestou však musí ještě splnit úkol Řádu se svojí družinou, do které se počítá i kněz Daniel a čtyři bestie. Díky této skupině pak více poznáváme nejen Rodricka, ale i draka, kterého vede s sebou. Pomaličku polehoučku nás Kadečková seznamuje se základními reáliemi jejího světa - především s historií a náboženstvím. Nepotřebujeme extra znát, jak to kolem naší dvojice vypadá, protože jde o interakce a ty se autorce povedly. Tedy začaly se jí dařit, až když jsem si zvykla na její styl.
Tereza Kadečková zvolila malý formát příběhu - 263 stránek v rozměrech 104 x 174 mm. Neměla prostor na sáhodlouhé úvody, které mám ve fantasy ráda. Ale ani nešla bezhlavě do akce, jak to teď, obzvláště u jedné fantasy s draky (2024), je moderní. Autorka popisuje důležité věci. Naznačuje, ale nechává hromadu prostoru pro čtenáře samotného, aby si odvodil a dotvořil sám. Se vzhledem mu možná mohou pomoci ilustrace, které se v knize nacházejí. Mne osobně neoslovily, ale byly příjemným předělem v ději, který sice může znít suše, ale člověka z něj svrběly ruce a chtěl víc.
Tak jako nám Kadečková nepomáhá příliš s detaily, tak nás překvapí bombou na konci. Sama jsem možná trošku tušila, ale i tak mám dost podkladů pro to, jaký konec budu vyprávět synovi - cokoliv, co o dracích přečtu, mu pak vykládám jako pohádku. Naštvala mě autorka svým koncem? Ano i ne. Jsem ráda, že se z toho nestal kýč, i když mi to vlastně bylo líto. A i podle toho, jaké emoce vzbudilo O dracích a lidech ve mně, si myslím, že dílo, postavené na solidních základech jednoduchosti, má čtenáři co nabídnout a doporučím jej dál.
Název: O dracích a lidech
Žádné komentáře:
Okomentovat