Sedmý díl série s Nyströmovou a Forssovou odehrávající se ve Švédsku. Je to zatím poslední česky vydaný díl (recenze psána 25.9.2020) a musím říci, že se nemohu dočkat na pokračování! Celý policejní tým tentokrát řeší “odložený případ” starý přes 50 let. Našla se kostra žena ve svatebních šatech. A ty jsou přesně takové, jaké na sobě v den zmizení měla manželka magnáta v oblasti výroby skleněných propriet všeho druhu.
U autorského dua Singe Danielsson-Voosen mi vždy trvá, než se do knihy začtu. Sněhurku jsem proto více než měsíc odkládala i přes zajímavé a poprask slibující recenze. Nápad celého případu a prezence mrtvoly ve skleněn rakvi je sám o sobě excelentní a brutálně sadistický zároveň. Člověk najednou nepotřebuje hektolitry krve, aby šlo o morbidní čtení. Nudný úvod je částečně způsoben tím, že autoři berou celý příběh, případ, komplexně, krásně celistvě. Nejde to s mrtvolami ráz na ráz, nevybalí na vás hned pointu příběhu. Mrknete se do hlav vyšetřovatelek, zjistíte, že tohle nebude sympatické čtení ohledně jejich vztahu a tak není divu, že se vám dál číst nechce. Jakmile se ale holky oprostí od svých problémů - a nejen holky, v knize má prostor každý člen pětičlenného týmu - začne zajímavé a dlouhé vyšetřování. U případu Sněhurky se detektivka až překvapivě blíží reálné policejní práci. Vyšetřovatelé dřepí na místě, telefonují, prochází archivy a dostupné informace o zainteresovaných osobách. Trošku se to ke konci zvrhává ve vyšetřování pomocí náhody, ale to je jen klam mravenčí policejní práce a především “romanticky” je dáno na policejní cit a intuici (u všech členů týmů větší či menší měrou).
Jelikož celou dobu čteme o historii bezmála půl století staré, autoři nám pomocí kurzívy ponechávají přístup do deníčku mrtvé nevěsty. Nechybí tak ani pohled ze strany oběti a opět se ukazuje, že všichni lidé, ti živí, lžou. Že nelze věřit nikomu a ničemu. Dlouhou část příběhu máme před sebou několik možností, co se s nevěstou stalo a kde je, pokud neleží ve skleněné rakvi. Je nám ponechán přístup ke všem informacím a myšlenkám vyšetřovatelů a můžeme tak hádat i sami…
Celá kniha je plná morálních dilemat. Jak má kdo koho hodnotit, zda se to přísluší a co když ten, kdo má potřebu hodnotit, je policista? Vracíme se nejednou k otázce sexuality, věrnosti a nevěry, promiskuitu. Autorské duo zajímavým způsobem předkládá i vztahové houpačky členů týmu a tak i přes stojící případ se čtenář nenudí. Každý má totiž jak své radosti tak starosti. A řekněme že ty radosti někdy přerostou ve starosti a to se pak nemůžete dočkat pokračování. Za mne osobně mi v díle Sněhurky vadila Stinna. Její příběh je nadupaný akcí, napětím, superhrdinstvím a mladým egoismem a zatrvzením. Ona jediná nemá extra uvěřitelné pozadí postavy a rušila mne. Její agrese a řešení svých problémů mi byla nepříjemná, přišla mi nezodpovědná a lezla mi krkem. Takže svým způsobem krásně kontrastovala se zbytek týmu, který měl jiný druh problémů. Ale jako manželce a matce mi problémy ostatních byly bližší.
Pokud se člověk rozhodne číst sérii s duem vyšetřovatelek v jiném pořadí, než v jakém vycházely, ochudí se o linii každého policisty. Proč jsou holky najednou ledové kry? Proč je Nyströmová najednou sama? Proč Delgado řeší ženské? Proč Forssová pije? Nic to ale neubírá na síle samotného příběhu kostí nalezených v rakvi. Dokonce i samotná historie toho exponátu je zajímavá. Na autorské dvojici oceňuji jak opravdovost příběhu, tak především opravdovost emocí a motivů. Všech. Vražd, Sněhurčiny rakve při stvoření a představení, vnímání věrnosti, touhy po pomstě, … Kniha je náročnější, ale kvalitně napsána. Člověk nemá problém jí odložit, neboť si sám potřebuje utřídit myšlenky. Nebo naopak má problém ji odložit, protože každou chvilku přibude nová informace, kterou si tým předá a používá ji operativně dál.
Žádné komentáře:
Okomentovat