Název: Napsáno krví
Autor: Chris Carter
Série: Robert Hunter
Napsáno krví je jedenáctá kniha ze série o detektivu Hunterovi a jeho kolegovi detektivu Garciovi. Kdo Huntera nezná - superúžasný policajt, jehož práce ze školy se stala výukovým materiálem policistů. Má skvělý psychologický úsudek a loví sériové vrahy. Pachatele těch nejodpornějších zločinů Ameriky. Trpí nespavostí. Perfektně střílí. Většinou jde o "oneman show". Jeho kolega Garcia je sice trošku méně nadaný, ale za to věrný jako pes - kolegovi i své ženě. Občas se v Carterových knihách vyskytne i šéfová, kterou kluci mají rádi a ona zbytečně nedělá problémy. No a v každé knize nesmí chybět záporák a patolog. Všechny případy Huntera jsou opravdu nechutné, plné akce a nejednou při nich umře buď samotné eso nebo jeho kolega...
V reakcích na knihu se můžete dočíst různé věci. Asi nejčastěji čtenáři zmiňují, že se Carter začíná opakovat a nebo že knihu snad nepsal on. Nemohu s nimi souhlasit. Už v anotaci se dozvíte o hodně zvrácené knize, kterou najde kapsářka Angela. S podobnou zvráceností se setkáte i v jiné autorově knize ze série s Hunterem, ale ne v tomto využití. Kniha, jejíž listy jsou popsány jen z jedné strany, svou syrovou brutalitou přinutila i mne odložit na chvíli jídlo, když jsem si četla u snídaně. Po porovnání s jiným dílem série mohu říci, že Carter brutalitu opravdu umí stupňovat - ne samotnou vraždou, ale spíše skutečností, že to všechno provést lze. A že takoví lidé opravdu mohou někde existovat. A co hůře, o některých lidech se tohle ví celosvětově, protože Amerika neudrží snad žádné tajemství.
Druhým aspektem, který jsme zmínila - že knihu snad nepsal Carter - se většinou ohání lidé, kteří čtou Cartera jako oddechové čtení a když jim do příběhu promítne vlastní bolest, rozhodí je to. A nebo mají pravdu a fakt mu díky skutečnostem, co se mu staly v osobním životě, někdo pomáhal knihu psát. To já nedokážu posoudit. Mě se i právě díky tomu, že jsem z knihy cítila bolest a tíhu a smutek, kniha Napsáno krví moc líbila. Nejenže dokázala dát čichnout k opravdovým americkým problémům a jejich (sice v promilích pravděpodobných) důsledkům, ukázala Huntera poprvé jako opravdového člověka. Jako člověka, který opravdu cítí bolest nejen svou, ale i lidí kolem. Policisty, který už viděl hodně moc zlého a je mu z toho smutno, takže je unavený.
I přes dva výše zmíněné možné "nedostatky" kniha nepostrádala akci a čtivost. Děj ubíhal rychle, v nejlepším přeskočil, Hunter si opět jednu fintu nechal pro sebe a čtenáři ji přiznal až po chvíli, kdy měl srdce v hrdle a přestával dýchat. Dokonce na to, že všechny doprovodné jevy kolem hlavního vraha (kapsářství,...) se v knihách nejen Carterových objevily, byl set sakra dobře posány. To s sebou ale neslo maličké upozadnění Huntera a Garcii. Dozvěděli jsme se tentokrát více o kapsářce než o vyšetřujících klucích. V knize Napsáno krví jsem myslím vůbec nezahlédla zmínku toho, že se dle Hunterovy práce učí v policejních školách. O Garciově Anně bylo napsáno rovněž minimum. Autor se ale i přes to nevyhnul pobožšťování Huntera - téměř všechno ví, jen on dokáže ukrýt svědka, jen on má šestý smysl a i při psychologickém mučení dokáže chladně uvažovat, přestože u toho byl nějakou dobu svázaný. Superpadoucha každopádně Carter napsal dobře - konečně někdo, kdo se Hunterovi vyrovnal.
Nemohu si pomoci, ale velice by mne zajímaly některé postupy práce policie. Ne v reálu, samozřejmě. V knize jsem se několikrát pozastavila nad tím, proč nepostoupili sakra jinak? Proč jsme se motali jen kolem pár obětí - nepotřebovala bych znát všechny detaily (i když by to bylo zvráceně uspokojující), ale čistě logika postupu policie mi v tu chvíli absolutně unikala. Nejsem si vědoma, že by kdy byla zmíněna, proč tato taktika byla zvolena.
Nevím, zda budou další knihy. Myslím si ale, že částečně otevřeným koncem si Carter dal možnost pokračovat buď stejně jako doposud nebo diametrálně jinak. A nejsem si jistá, že jeho tvorba po jeho ztrátě bude i nadále stejná. Třeba mne překvapí.
Žádné komentáře:
Okomentovat