Sebastian Fitzek je poměrně nové jméno. Ovšem i přes to se často vyskytuje v doporučeních, když někdo poptává thriller či psychothriller. Dlouho jsem s autorem otálela, že někdy příště si jej snad přečtu. A pak se stalo. I přes moji nechuť číst ve slovenštině (mám slovenský jazyk ráda, ale na poslech!) jsem knihu během dne dočetla…
Chvílemi jsem nevěděla, kdo se do blázince hodí více. Zda hlavní postava Till, otec zmizelého Maxe, autor knihy nebo já sama, že tohle dobrovolně čtu. Mám doma malého synka a za boha si neumím představit, že bych o něj přišla. Která máma taky jo. Při představě, že se v knize snad možná setkám s deníkem sadistického pedofilního vraha, mi nebylo dvakrát dobře. Dokonce jsem knihu nechtěla číst, i když už jsem ji měla ve čtečce.
Postavy
Příběh hledání pravdy o Maxovi sledujeme skrze několik postav - otec, matka, doktor, Seda (pacientky v blázinci) a také vrah. Překvapivě málo prostoru vrah dostal. I tak to ale stačilo, aby člověk “pochopil”, proč dělal, co dělal. Zkušenější čtenář by mohl mít námitky, ale tak nejde o realitu. Knihy mají především bavit. Že jsme zvrácená hovada zpohodlnělá dobou, to je věc druhá (proč by jinak autoři psali taková svinstva?). Oceňuji, že jsme vrahovi mohli nahlédnout do mysli a ocenit, že to nebyl hlupák. Ke konci příběhu byl lehce superhrdinský, ale ve výsledku vám to bylo s rukama na očích jedno.
Otce, který se nechal dobrovolně zavřít do blázince, a jeho rodina (manželka a švagr), jsme si mohli užívat nejvíce. Do takové půlky knihy měl skvělou povahu, s obtížemi v blázinci se srovnával dobře. Autor skrz něj jen potvrzoval, že psaní mu není cizí a že umí zaujmout. Jak se jinak na nějakých 300 stránkách popasovat s převzetím identity? No nijak! Prostě se s tím popasovat na co nejuvěřitelnější bázi! A aby se čtenář nenudil nebo já nevím, asi zbláznil, zamotáme příběh co nejvíce to půjde… Bez znalosti pozadí nové identity se dá vytvářet tolik absurdních, ale ne úplně mimo, situací, že by se jeden fakt zbláznil. Bohužel to na mě občas působilo lacině - než jsem se dočetla konce a konečně knihu zvládla odložit. Autor zamotává v příběhu absolutně všechno, co se mu dostane pod ruce. Fakt k zbláznění, když si odskočíte ven s děckem a vrátíte se k postavě, která se v knize ještě nevyskytla a přemýšlíte, zda jste se nezbláznili nebo fakt stále čtete tu jednu knihu.
Děj
Již jsem zmínila, že jde o nějakých 300 stránek. Na nich se musí zvládnout pozadí postav, jejich vývoj v příběhu, zápletka, nějakej ten twister a konec s vysvětlením. Za to autorovi moc děkuji, neboť bez vysvětlení bych čtečku prohodila oknem. Více než na nějakém běhání a střílení stojí akce na změnách postav, které nás zrovna provází. Dojde i na krev, samozřejmě. Ale scény jsou mnohem méně působivější než atmosféra celková. Nic nemá čtenář zadarmo, vše si musí odtrpět. Někdy si to člověk užije, jindy se modlí, ať už to Fitzek proboha dál nemotá.
Prostředí
Z psychiatrické léčebny jako pozadí pro thriller (ano, tohle nebyla detektivka jako taková) se dá vykřesat tolik… Fitzek vsadil na postavy. Takže i když i počasí hnal do extrému, jako všechno v ději, tak prostředí tolik nedal. Blázinci v budově na ostrově, která měla být hotelem pro vlivné. Je to škoda, když otec prochází chodbou za vrahem nebo si jde pro knihu, nepohybujete se s ním. Sdílíte jeho myšlenky, nikol cestu. To byla škoda. Ale jak jsem psala několikrát výše - vsadil na postavy a na to, že čtenáře mysteriózně tahal za nos. Často dost protivně.
Abych nějak ucelila svůj dojem z příběhu. Nebylo to žádné wow terno, ale byl to poměrně dobrej thriller. Bála jsem se a autor mé strachy naplnil, protože proč ne? Líbilo se mi, že ne všechno je sweet a cute pohádka, aby hlavně čtenář nebyl ohrožen nebo uražen. Byla jsem ráda, že jsem se mohla bavit jiným stylem, než jen brutalitou do detailu popsanou a jinak jednorožcema na duhách, aby byl čtenář spokojen.
Žádné komentáře:
Okomentovat