Autorka Theresa Black vstoupila do povědomí lidem, především mladým uživatelům aplikace Wattpad, svým dílem Káva každé půlnoci. Samozřejmě i já jsem si prvně sehnala tu. Nebyla špatná, ale téma poruchy příjmu potravy bylo stejně složité jako vztah hlavní hrdinky a navíc to bylo celé dlouhé a pak už i nudné, až jsem byla ráda, že je konec. Dlouho jsem se k první fyzicky vydané knize, Vesmír rozhodl jinak, odhodlávala. Neučarovala mi ani anotace. Jakou jsem to udělala chybu!
Vesmír rozhodl jinak začíná setkáním s vyšinutým cizincem a pokračuje následující den pokusem o sebevraždu. Riva se cítí, že nikam nepatří, že vlastně nic nemá a na světě, ve kterém žije, ji nic nedrží. Když se pomatený cizinec objeví znovu a dotkne se jí, něco se změní. Pomaličku polehoučku přestane být schovaná za maskou sarkasmu, ironie a jízlivosti, vykukuje z ulity a zjišťuje, že smrt může ještě odložit.
Věříte na osud? Že někde máte svou spřízněnou duši, svůj dokonalý protějšek? Takový svět totiž v představě Theresy Black existuje a vymyslela mu samostatný vesmír. Ten náš maličko upravila, okořenila o technologické vymoženosti a přihodila i místo, které je kouzelné. I když jde o ostrov sebevrahů. V příběhu Vesmír rozhodl jinak pak nechá bytosti těchto dvou světů, aby se na chvíli poznaly. Samozřejmě logické otázky, proč to nejde jednoduše, má “ošéfované”, i když ne zcela uspokojivě. Vlastně ono i reálie obou světů jsou uvedeny spíše tak, aby neurazily - aby jen dostatečně věrohodně dokreslily osudy Rivy a Axara (pomateného cizince). Ve výsledku je i všude uvedeno, že jde o román pro ženy, o romanci. Na sci-fi jsem si to pro sebe pasovala já. Takže když bych prostředí příběhu srovnala s kterýmkoliv jiným prostředím moderních amerických romancí - autorka z toho vyšla ještě originálně a za to jsem jí neskutečně vděčná. Odpočinek od thrillerů a detektivek jsem si užila víc s českou romantikou než s tou zahraniční.
V díle Vesmír rozhodl jinak nejde o prostředí, o věrohodnost a úplnost podaných informací. Jde o vnímání vztahů v Axarově a v “našem”, Rivině, vesmíru. Jde o přístup k osudovosti, k poutu, k náklonnosti - k samotné podstatě lásky. Výbušná dvojka v podání málomluvného vědeckého génia Axara a sebedestruktivní Rivy plivající jednu ironickou větu za druhou byla kouzelná a já od začátku věděla, že se mi s nimi nebude loučit lehce. Jelikož jsem četla před Vesmírem zmiňovanou Kávu a i Hellbound (říjen 2023), nepřekvapila mne ani osobnost či charakter a vzhled Axara. Stejně tak Riva je rozpoznatelná v každé další Theresině knize - možná její, autorčino, alter ego? Nejspíš bych našla i další shodné prvky, kterými se románové knihy Theresy Black vyznačují, ale u Vesmíru jsem je hledat nechtěla.
Dílo Vesmír rozhodl jinak se mi líbilo, dobře se mi četlo, těšila jsem se na každý návrat k naší dvojici a kam se zase posune. Nevěděla jsem, jak kniha skončí, protože u autorky jeden nikdy netuší, na čem je, takže jsem si užívala každou stránku. A žádná nebyla hluchá. Na každé bylo kousek hlavní postavy, kousek přiblížení jednoho či druhého vesmíru (spíše toho Axarova), na každé se rozvíjel vztah, kterému jsem fandila.
Dokonce se objevil i padouch! Moc milé překvapení, neboť jsem u romanťáren zvyklá spíše na krizi a odloučení než na “skutečný, reálný” problém. Ještě ke všemu se zajímavým vysvětlením. Možná kdyby měla autorka kuráž hned od začátku (nebo měla dopsáno jiné dílo), vznikl by z příběhu Vesmír rozhodl jinak stejně zdlouhavý příběh jako je Káva každé půlnoci nebo Hellbound. Jsem ráda, že Vesmír rozhodl jinak je poměrně útlá knížka na den a noc. Pohladí po duši, přiměje se zamyslet, nezabíhá do hloubky vážných témat (jen k nim pobídne) a čekáme od ní, že je primárně o vztahu a reálie jsou na druhém nebo i posledním místě - prostě je tolik neprožíváme (plus jsou originální a zajímavé, paralelní vesmíry a cestování nebo hodinky - to vše bylo jednoduše osvěžující).
Žádné komentáře:
Okomentovat