Jiřího Březinu mám ráda, především jeho detektivky. Bylo velice zajímavé držet v rukou drobounkou knížku, vizuálně líbivou, na omak příjemnou. Ani jsem se nestačila rozkoukat a byla jsem v publikaci nakladatelství Vyšehrad začtená a psala si poznámky, co vše si chci ověřit. Zda to, co Březina popisuje v útlém dílku o mezolitických lovcích a sběračích, je aspoň trochu blízko pravdě. Dalo mi to celkem práci, ale mohu s klidným srdcem říci, že po prozkoumání internetu a českých pramenů není autorovi moc co vytknout…
Samozřejmě že nevím, jak lidé v naší dávné historii mysleli, ale jde o román vystavěný na archeologických nálezech a zkušenostech jiných. Nejde o vědecké dílo. I když … kdyby takto byly psány učebnice dějepisu, jistě by archeologie zaujala více žáků.
Labuť a lovec popisuje kus společné cesty mladé bílé dívky s nejasnou minulostí a opáleného lovce z řad Říčních lidí. Tito lidé žijí v chýších, chodí odění v kožešinách a za nástroje mají opracované kameny. Jednoho dne si lovec přivede domů Labuť. Křehkou dívku, která je fyzickým vzhledem úplně jiná, našel se zraněným kotníkem u řeky. A díky tomuto soužití se ponoříme do tajů života lidí, kteří neměli stáda dobytka, kamenné domy, netkali látky.
Březina ve svém díle vypustil přímou řeč. Vyprávění stojí na základních popisech skutečností. Sem tam se mihne, kdo se jak cítí. Díky tomuto drobnému odstupu a propojení s legendou o labuti získává celá kniha nádech tajemna a duchovna. Vlastně jsem ani nevěděla, kam Břežina své vyprávění směřuje. Sice v anotaci avizuje cosi o odchodu starého a příchodu nového, ale byla jsem natolik fascinována popisy života “pravěkých” lidí, že jsem ani nepřemýšlela, kdy na zemědělce a pastevce narazím.
Přemýšlím, jaké mám pocity po dočtení Labutě a lovce. Mísí se ve mně smutek z konce příběhu, touha navštívit Pohansko, kde jsem běhala se svými psy. A taky mne to táhne k druhé publikaci od Vyšehradu, kterou doma mám a která pojednává o historii lidstva v globálním kontextu. Myslím, že se Jiřímu Březinovi podařilo zaujmout mé ospalé zvídavé já. Labuť a lovec je určitě dílo, které pohladí po duši a v knihovně pak potěší oko. Navíc svými rozměry může přitáhnout i dalšího zvědavce v domácnosti - ať už potomka, nebo návštěvu …
Žádné komentáře:
Okomentovat