Název:Nesmírný / Den Grænseløse
Autor: Jussi Adler-Olsen
Série: Oddělení Q
 |
| Recenze rovněž vyjde na Knižní díře! |
Hned na úvod přiznávám, že jsem nepochopila, proč se kniha jmenuje Nesmírný. jde o šestý případ oddělení Q - tedy party nově 4 lidí, kteří řeší odložené případy. Oddělení vede Carl Morck, starý morous, kterého postřelili a případ stále není vyřešen. Asad, který je přistěhovalec z Východu, mluví hodně o velbloudech a je s ním legrace (plus má úžasnou paměť a znalosti, které vždy překvapí). Rose je … malý generál,který tentokrát zaviní to, že se věnují “nesmírnému” případu (ok, nějaké indicie, proč je to všechno nesmírné a tím tu jsou). Nováčkem v týmu je Gordon, o kterém toho moc nevím, jelikož jsem nečetla 5.případ. Stejně jako ostatní díly Oddělení Q, je i zde zajímavá zápletka protkána vtipem a historií vyšetřovatelů. Co více o řešení sedmnáct let starého případu říci? Ve zkratce, že pasáž “ze sekty” byla dobrou půlku knihy zajímavější než putování hrdinů Oddělení Q.
A to vůbec nepřeháním, když tvrdím, že Pirjo a prostředí kolem Atua mne nadchlo více, než prohledávání pozůstalosti a řešení, do čeho se Carl v mládí zapletl! Celý příběh se dlouho vine ve dvou liniích, kapitoly jsou od sebe rozlišovány rozdílnou datací. Když se tedy věnujeme policejní linii příběhu, je tak nějak více filosofická, kdy se Carl zamýšlí nad nesmrtelností brouka, Asad se nějak více modlí a rozjímá, Rose dumá a sexuje. Sebevražda nad nevyřešeným případem je zvláštní, člověk další mrtvolu jen přejde pohledem, hm, hm, super, kdy se dostaneme k Pirjo?
Druhá linie na místě slunce, kde vládne Atu a jeho vestálka Pirjo - to je jiný kalibr. To té “sekretářce” fandíte, protože ze začátku vám ty husy kolem lezou krkem. Namyšlené a cílevědomé chtějí dostat muže, kterého si nárokuje jiná - ok, přiznávám svoji vlastní projekci. proto mi asi bylo sympatické řešení jejích problémů a popis řešení prozatímních následků mne rozechvíval přesně jako Pirjo. Což mi připomíná, že knihu musím dát přečíst spolu s recenzí manželovi, aby věděl, co se případně stane. Bohužel ani na ostrově nešlo udržet tempo natolik zajímavé, aby situace v příběhu, na obou frontách, nezačala připomínat boj s větrnými mlýny. Jussi psát umí, tedy občasné hození důležitého faktu do placu hodně pomohlo udržet čtenáře bdělého drtivou většinu knihy, než se linie policie a Atu/Pirjo propojily.
Pak vznikla zvláštní polízanice. Konec přišel v několika vlnách. Bláznivý a fakt přitažený za vlasy byl ten první. zase se tak elegantně vyřešil jeden problém, který mne dobrou půlku knihy tížil. když nad tím přemýšlím, po tom všem se “dal očekávat”. Další vlna byla slabší a zakončená výbuchem emocí, pro mne na nesprávném místě, protože jsem byla stále zasažena první vlnou. Předposlední zastávkou před vrcholem se odpověděla valná většina otevřených otázek, koloběh se uzavřel. Možná to mělo být i vrcholem celé 568 stránkové tůry. Dozvukovou vlnou pak byla Rosa. Díky čemuž mi začal sedmý případ oddělení Q trochu více dávat smysl. Každopádně rozkrývání pozadí vyšetřovatelů (které určitě u takto rozsáhlé série být musí)mi nedělá moc dobře. Ono já mám Carla i Asada nějak zažitý a hrozně nerada bych si svůj postoj vůči nim měnila. Mám je ráda takové, jací jsou. Nevím, zda chci vědět více. Třeba Selfies, kde se řešila historie Rose, se mi nečetla dvakrát dobře.
Žádné komentáře:
Okomentovat