Zloděj osudů je díl, ve kterém jsou rozdány karty. Na všechny sice nevidíme, u některých neznáme plný význam, ale máme je v ruce a můžeme začít hrát (tzn. číst další díl Družina zatracených). Začínáme s panteonem božstev, kterým se ztratí důležitý artefakt a bohové sami si začínají klást otázky, kdo je straka v hnízdě. V tichosti Matka příroda sešle na zem něco jako anděla, který má za úkol najít zbývající kostku, aby se mohlo určit, jak bude probíhat v zemi pod božstvy následujících padesát let. Střetáváme se s padlým bohem, o kterém se dozvídáme jen pramálo. Následují střídmé popisy cesty Strážkyně mlhy (“anděla”), vzpomínky vetchého staříka, za kterým tušíme víc, než co nám autor dovoluje vědět - všechno má svůj čas. Hodně se zabýváme správcem trůnu, neboť země, ve které se fyzický příběh odehrává, nemá krále již téměř 100 let. Sem tam je nahozena vějička se sexuálním podtónem, ale jinak je kniha přesycena jmény a skutečnostmi s nimi souvisejícími - kdo je v Radě, kdo oslavuje jaké božstvo, kdo má s kým jaký vztah, jak moc velký je správce magor,... Jména postupně propojují tahouni, ze kterých lze tušit hybatele dalšího děje.
Zloděj osudů je vskutku hodně zajímavé a už od prvních stránek docela napínavé čtení - nikdy čtenář neví, kdy autor odhalí tu či onu skutečnost. Kam až nás nechá nahlédnout. Když se nakonec začne zdát, že po necelých 400 letech dojde k probuzení magie, která z ničeho nic jednoho dne vymizela z povrchu světa, věřím, že se ani vám nebude chtít knihu odkládat. Jenže nakolik byly první dvě třetiny knihy napěchované informacemi a jakous takous akcí, poslední třetina Zloděje osudů je tak trochu unylá. Točíme se kolem zřejmého jako kolem horké kaše a může se zdát, že autor se chce ještě vyjádřit k základům, zároveň však již chce jít se svou družinou za hradby města vstříc boji se zlem. Navíc jde o temnou fantasy sérii, takže nikdo nevíme, kdy ta temnota přijde a zda už v prvním díle - jestli je opravdu jen čas od času nakousnuta nebo ty hrůzy patří k reáliím Urbanova světa…
Sama za sebe hodnotím pozadí a prostředí knihy za dobře zvládnuté. Nezaujala mne žádná očividná nesrovnalost. Nikdy jsem neměla pocit, že nějakou skutečnost sto stránek před chvílí autor popsal jinak nebo se bohové přejmenovali, změnili zákonitosti, zapomnělo se na to, jaký je správce hovado.Vše má své označení, dny, měsíce, hodiny, země - i když jde o české dílo, upřímně bych to nepoznala a velebila bych překladatele, který se příběhu ujal.
Ze Zloděje osudů jsem byla většinu času posazená na zadku, hltala text a těšila se na díl druhý. Jenže pak mi došlo, že temnota ještě neřekla své, vybraná družina je fakt divná a že děj začíná být moc komplikovaný, protože má rozjetých snad milion linií, kdy každá sama o sobě má své kouzlo a prokletí zároveň, a že to všechno dohromady bude takový guláš, až mi bylo u posledních stránek před odchodem na výpravu doslova těžko. Taky se mi nelíbilo, jak se nakládalo s příběhem “vyvolených”, chtěla jsem více...vlastně méně politiky. Ale to by byl ze hry správce a autor by si odstřihnul přísun pikantností, které nás nejspíš čekají ve dvojce, Družině zatracených.Výsledné pocity? Zloděj osudů za to stojí, ne že ne!
Žádné komentáře:
Okomentovat