Možná už podle titulku poznáte, jak jsem z Mrtvé zóny nadšená. Ne asi tolik, jako z dílů předchozích, ale stále dost. Mrtvá zóna je v pořadí čtvrtou knihou Mikea Cravena s detektivem Poem a superchytrou úžasnou programátorkou Tilly. Knihy se vyplatí číst postupně - nebo minimálně začít prvním dílem, protože tam vznikne vztah mezi ústřední dvojkou, který je jednoduše jedinečný.
Na začátku příběhu Mrtvé zóny se ocitáme u soudu, kde se rozhoduje o chatě, ve které Poe žije. Jde o drobný následek činů z Kurátora (předchozí, třetí, díl). Jenže poté se soud musí odročit a naši dvojku odvážejí nějací kašpaři v saku někam, kde to má být jakože utajené. Z toho má Poe ohromnou legraci, protože mu po pár minutách dojde, kde jsou a proč tam jedou. A tím začíná kolotoč zamlčování informací před Poem, jeho rozčilování se, vyhrožování Poeovi a jeho utvrzení se v tom, že je něčemu na stopě. A v tomto duchu se na pozadí vojenských operací v Afghánistánu nese celá kniha. Craven se v tématu očividně vyzná a jak sám píše v dodatku, příběh, či jeho zápletku, měl v hlavě delší dobu. Jen mi uniklo, proč šla Tilly do pozadí?
Craven si drží svůj styl. Krátké kapitoly, které ke konci doslova vyzývají ke čtení dál a dál. V Mrtvé zóně si maličko stížil, co čtenáři přednese jako důkaz či detektivovu myšlenku, protože vtáhl do hry prvek, který sám o sobě mlží a nic neřekne. Pro čtenáře to možná může být maličko vyčerpávající, ale na druhou stranu všechna čest autorovi. Nic nenechá nevysvětlené. A i když by kniha zdánlivě měla končit, Craven dál vysvětluje a upřesňuje. Takže pokud by si někdo já všimnul, že zpočátku tým kladl více otázek, nemusí mít strach. Vše bude vysvětleno. Jestli dostatečně uvěřitelně je věc druhá.
Samotný případ vraždy nás nakonec zavede do Afghánistánu a k vojenské jednotce, se kterou měl mrtvý co do činění. Pro mne osobně šlo, až na pár výjimek, o španělskou vesnici. Naštěstí byl Craven více než sdílný, takže nedocházelo k nepochopení jeho teorií ohledně vojáků a armády a všeho vojenského kolem. Možná mi to až maličko připomínalo konspirační teorie Browna, akorát v moderní historii. Myslím si, že volbou prostředí si autor maličko odřízl možnost práce naší dvojky a tím upozadil Tilly. Upřímně mne to mrzelo, já přátelskost těch dvou a bezprostřednost programátorky miluji. Jsem si ale jistá, že v následujícím, pátém, díle, Botanistovi, se dostane Poeovi i Tilly stejného prostoru a psychicky se nám duo posune zase mnohem více dopředu.
Žádné komentáře:
Okomentovat