Mistr svého řemesla - autor severské krimi - Jussi Adler Olsen je, dalo by se říci, nadčasový. Jeho práce neomrzí a i když člověk sáhne po starším díle, stále jej překvapuje a dostává do kolen. Tím, že se jeho oddělení Q věnuje odloženým případům, vlastně ani nevadí, kdy se co stalo a kdy to Carl a jeho tým (Asad a Rose) začnou řešit. Nadčasové - jak jsem řekla.
Na knižním poli kriminálek je plno. Je to jak na koncertě nějaké hvězdy. Narvaná hala k prasknutí a sem tam se objeví někdo, kdo někomu vyleze na ramena, aby lépe viděl… Tak bych asi viděla trh knih v oblasti detektivek - prostě občas se někdo vyzdvihne výše než průměr. Patří tam třeba Kepler, Nesbo nebo Horst. No a pak právě i můj oblíbenec Adler-Olsen. Popravdě jeho knihy znám jen ty v pevném přebalu a vždycky jsou to pěkné bichličky. A vždy, když vyjde nějaký nový kousek, brečím, protože v sérii nerada přeskakuji - obzvláště když se vším line jemná nit postav s jejich historií a vývojem.
Jussi Adler-Olsen nestaví své příběhy na tratolišti krve, ale na nechutném týrání a jeho výsledcích. Bylo tomu tak v Ženě v kleci, Zabijácích a Vzkazu v láhvi. Nejinak tomu je ve Složce 64. Tady se podíváme do minulosti na pohřešovaného člověka. Proč jej nikdo nenašel? A proč se stále objevuje ostrov, na kterém se děly všelijaké věci údajně slabomyslným ženám, mezi které patřila i Nete Hermansenová? A bude mít přeskakování z minulosti do přítomnosti nějaký vliv i na výsledky dánských voleb?
Anotace na Databázi knih odhalí mnohé, které by bylo lepší si přečíst až v knize. Ovšem není to velký problém, neboť Carl po nátlaku svých podřízených v čele s Rose případ vezme a začne se pátrat. Pomalý rozjezd Oddělení Q hezky kompenzuje vražedná minulost okolo zmíněné Nete. S ní pak postupně procházíme vzpomínky na jednotlivé lidi, kteří měli v jejím životě velký význam. Každá část vyprávění má svého vypravěče, jedním je Carl a druhým Nete. Policejní část příběhu je opět o hrabání se v archivech, hledání neviditelných stop a hodně kancelářské práce. Historická část příběhu je pak hluboce zasahující osud ženy, která byla ve špatnou dobu bez své mámy a systém ji nedal chvilku pokoj. Abych byla fér, svoje místo dostane i záporák…
Obě části by napadly i průměrného autora. Jussi Adler Olsen však celý příběh pozvedl na vyšší, nadprůměrnou, úroveň mimo jiné i tím, že umí poukázat na detaily, které by jiní brali jako podřadné. Myšlenky postav známe téměř do puntíku a není vynecháno snad vůbec nic. Autor nepřemýšlí nad tím, že by nás mohla nudit Carlova situace nebo bychom byli unavení z jeho vztahů v domě či v rodině. Rovněž v případě Asada a Rose nás Adler-Olsen drží už ve čtvrté knize v napětí, co skrývají. Aby nás neodradil, hází nám droběčky faktů, které si musíme poskládat sami a sami se rozhodnout, že jsem se chytili a nepřestaneme číst, dokud se nedozvíme víc. Díky autorově umu chceme až mučivě znát každý detail případu, jasně vidět, jak kdo dochází ke svému názoru a proč!
Že si to v závěru Složky 64 Jussi Adler-Olsen maličko pokazil, vlastně ani nestojí za řeč. Já to beru tak, že vymyslet či sepsat takové psycho, co se dělo (a je i v samotné knize pro své hrůzy přirovnáváno k Mengelemu), prostě musí v závěru příběhu nějak vybublat a autor se musí očistit. Byť jde o akci absolutně za vlasy přitaženou, autorovi to odpustíte. Chcete totiž pokračování a chcete si potvrdit, že rovnováha byla nastolena…
Žádné komentáře:
Okomentovat