Když jsem se poprvé začetla do Soumraku Edenu od Lucie Ortegy, měla jsem maličko problém s použitým stylem. Přišel mi jakoby svázaný pravidly. Až po pár stránkách, když jsem se dozvěděla o společnosti, ve které mladá Ada vyrůstá, doplnila si to o kurzívou psané vyjádření ke Knize Světla, mi spadla brada poprvé. A přesně v tu chvíli jsem věděla, že nepůjde o lehké čtení. Že si neodpočinu a nejspíš budu mít spoustu názorů.
Není to ani 24 hodin, co jsem dočetla Příchuť zla, třetí díl série Wendy Dranfield, a už se nemůžu dočkat, až se s vámi podělím o dojmy z Vražedné naděje - čtvrté knihy s duem Madison Harperová a Nate Monroe. A přátelé, wow, tohle byla emoční horská dráha!
Po dlouhé odmlce jsem se vrhla na Příchuť zla, třetí díl série s detektivem Madison Harperovou a soukromým očkem Natem Monroem. A začneme ve velkém stylu! První den v nové práci a Madison hned najde miminko v autě, krev všude kolem, maminka dítěte nikde. Rozbíhá se vyšetřování po zmizelém rodiči batolete a mrtvoly kolem policii jen a jen matou. A aby to nebylo výlučně zajímavé čtení, Dranfield se rozhodla ukončit trápení Nathaniela a postaví jej finálně proti vraždícímu maniakovi, otci Connorovi.
Asi mám poslední dobou štěstí na emocemi nabité knihy. Protože i šestý díl o mladší Sherlockově sestře Enole není skoupý na dramata, která chytnou za srdce!
Wow. Od tohoto britského autora by se mohli učit všichni, kteří píší brutální krimi thrillery! John Gwynne v prvním díle své mytologické fantasy zacházel do tolika nechutných detailů, že jsem občas nestačila zavřít pusu. Už jen to, že do skrz naskrz krví nasáklého příběhu zapojil děti, je něco, co mi mrazilo krev v žilách.
Alison Belsham se českým čtenářům představila trilogií Tatérka. Bohužel měla celá série sestupnou tendenci. No a právě proto jsem po Dívkách na kopci sáhla. Zajímalo mne, jak si bude novinka oproti předešlé tvorbě stát, kam se autorka posunula. A byla jsem mile překvapena.
Zuzanu Hartmanovou možná znáte, napsala například fantasy díla Noční labuť a Perutě noci, kde jde o knihy z prostředí světa Accadu. A právě tento ostrov má v jedné své části Pláně, které omývá Klunské moře. Žijí tam tvorové, které většina z nás zná z řeckých bájí - minotauři. Od pasu dolů kopytníci, od pasu nahoru, po krk, lidé. A hlava? No, minotauří - ale mluvit o nich jako o volech se nevyplatí, pokud nechcete být vyzváni na souboj cti. A čest je více než život. Nebo ne?
No dobře, tím epilogem nejspíše naštval především mne, ale sakra! Franck Thilliez je znám svým dílem, kde kombinuje psychologii samotnou, vědu obecně a to vše míchá s násilím nedozírných hranic. Krvavý anděl šokoval násilím a sliboval bolestné pokračování. Smrtihlav přinesl osobní propad Sharka, ale blýskal lepší zítřky. Syndrom E se zaměřil na davovou psychózu, svedl dohromady Sharka a Henebellovou a na závěr odpálil bombu, která bude tentokrát doopravdy bolet. Protože už nepůjde jen o rychlovku na začátku, aby čtenář pochopil Sharkuv stav… Ale to předbíhám! Na recenzi Smrtící DNA si budeme muset chvíli počkat.
Na konci Krvavého anděla jsem tušila, že Smrtihlav bude bolet. Že druhý díl série komisaře Sharka zasáhne nejednu duši. A protože mělo jít o jeho manželku a dceru, bála jsem se toho. Přes všechna svá přesvědčení, že bych neměla číst dvě detektivky po sobě, že se mi budou motat motivy, jsem se do Smrtihlava pustila jen co jsem dopsala recenzi Krvavého anděla…
Ačkoliv jsme z počátku byla skeptická, protože mi úplně nesedl slovník autora, nemohla jsem se od Krvavého anděla odtrhnout. Franck Thilliez má na poli detektivek, nebo spíše krimi thrillerů, své místo v top třicítce světového čtiva. Nevěřila jsem tomu, neboť jsem četla Pokoj mrtvých. A ten měl sice dobrý nápad, ale že by mě uchvátil se říci nedá.
Jiřího Březinu mám ráda, především jeho detektivky. Bylo velice zajímavé držet v rukou drobounkou knížku, vizuálně líbivou, na omak příjemnou. Ani jsem se nestačila rozkoukat a byla jsem v publikaci nakladatelství Vyšehrad začtená a psala si poznámky, co vše si chci ověřit. Zda to, co Březina popisuje v útlém dílku o mezolitických lovcích a sběračích, je aspoň trochu blízko pravdě. Dalo mi to celkem práci, ale mohu s klidným srdcem říci, že po prozkoumání internetu a českých pramenů není autorovi moc co vytknout…
Po dočtení Noční labutě jsem se málem zhroutila s vědomím, že Perutě noci jsou v knižní podobě vyprodané a dotisk se nechystá. Stále však po fyzické podobě druhého dílu s Nix toužím a chci jej i přes to, že jsem příběh zhltla a pobrečela si nad ztrátami…
Zuzanu Hartmanovou jsem objevila díky Kostem pod mechem. Věnuje se tam Pláním, což je jedno z území kontinentu Accad. Až poté jsem narazila na na Noční labuť, která se rovněž odehrává na stejnojmenném území - jen se budeme potulovat všude jinde, kromě Plání (a Endrei, pokud mne paměť neklame). A málem jsem plakala dojetím, když jsem objevila postavy z Kostí…
